Soudy mohou rodiči stanovit styk s dítětem jako povinnost, kterou lze vymáhat

Ústavní soud zveřejnil nález, ve kterém uznal náročnou realitu řady pečujících rodičů a vyslovil závazné právní názory k povinnostem druhého rodiče.

Některé z opatrovnických soudů v České republice stále formulují svá rozhodnutí tak, že styk tzv. „nepečujícího“ rodiče s nezletilými dětmi je stanoven pouze jako jeho právo (možnost). 

Pro styk dítěte s nepečujícím rodičem jsou tak vytvořeny podmínky a právní základ, pečující rodič ale může dodržování styku vynucovat jen komplikovaně. Když se totiž druhý rodič rozhodnutím neřídí (děti si ve stanovených časech „nebere“), je často třeba zahájit nové řízení a usilovat o novou úpravu. 

Od rozsahu stanoveného styku s druhým rodičem se přitom běžně odvíjí například i výše výživného, nehledě na to, že pečující rodič si podle soudem stanoveného režimu organizuje vlastní čas.

Ústavní soud nyní využil příležitost a tuto praxi okomentoval.

Jednak se soud vyslovil k náročnosti osobní péče o dítě, a to jak z pohledu fyzického, tak z důvodu nutnosti rodiče ustoupit ve svých vlastních potřebách, včetně omezení možností pracovní a osobní realizace. Soud tedy uznal, že převzetí dítěte druhým rodičem byť na několik dní představuje pro pečujícího rodiče úlevu (výraznější, než například zvýšení výživného) již z prostého důvodu mentálního a fyzického odpočinku.

Za druhé Ústavní soud jednoznačně potvrdil, že soudním rozhodnutím lze stanovit styk rodiče s dítětem jako povinnost. Rodičovská odpovědnost nezahrnuje pouze práva, ale i závazky. Samotné rozhodnutí o povinnosti rodiče stýkat se s nezletilým dítětem působí  pro řádný (dobrovolný) výkon povinnosti styku motivačně. 

Co je však podstatou nálezu, lze také nařídit soudní výkon takového rozhodnutí: jinými slovy, povinnost styku nepečujícího rodiče s dítětem lze vymáhat, a to především ukládáním pokut. 

Pro některé rodiče možná může být ještě významnější související poznámka Ústavního soudu, že rodič, který si dítě nepřevezme, je vůči pečujícímu rodiči povinen k náhradě újmy. 

Jako příklad soud uvedl zmařené výdaje na plánovaný „volný čas“ pečujícího rodiče, lze si však snadno představit i jiné náklady, typicky úhradu za hlídání, které si pečující rodič kvůli naschválům nebo nespolehlivosti druhého rodiče musel zařídit.

Tisková zpráva a celý text nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 2423/24 jsou k dispozici zde.